Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spirituální energie

Spirituální energie

Každý člověk má v sobě spirituální energii, která spí pod dolním koncem páteře. Na Východě ji nazývají kundalíní. Bez ohledu na jméno je však tato energie jádrem a společným jmenovatelem všech hlavních náboženství. Je-li probuzena a přetvořena ve vnitřní sílu, cele nás to od základu promění. Vyvine se v nás schopnost porozumět vyšší pravdě a chápat smrt nikoli jako nepřítele, nýbrž jako bezvýznamnou epizodní změnu v mnohem šířeji pojatém řádu věcí. Ve vlastní duši na-jednou dokážeme vidět věčnou součást sama sebe.

Člověk s probuzenou kundalíní často vnímá vesmír a jsoucno prostřednictvím vizí a spirituálních zkušeností prožitých mimo vlastní tělo. (Je zajímavé, že přechodné duchovní zážitky k nám mohou přicházet i ve snech, v drogovém opojení, při anestézii či procházíme-li stavy blízkými smrti. Jsou však jen čímsi jako turistickými vízy na druhou stranu, zatímco kundalíní nám může obstarat povolení k trvalému pobytu.) Posmrtný život můžeme zakoušet již dlouho před smrtí. Mnohem širší obzor viděný prizmatem věčného života duše nám teprve umožní správně ocenit význam naší současné fyzické existence.

Perspektiva tohoto pohledu zmírní mnohé z lidských úzkostí v nejrůznějších sférách života. Především nás zbaví strachu ze smrti jako z naprostého konce a kroku do neznáma. Umožní v nás vyklíčit vnitřnímu míru a bude nás inspirovat k tomu, abychom žili plnějším a správnějším životem. Současně nám dovolí hladký a klidný přechod do říší vyšších vibrací, nastal-li čas odložit svou pozemskou skořápku a přestěhovat se na druhou stranu.

 

Vlastnosti duše

Oxfordský slovník duši definuje jako nehmotnou součást člověka, o níž se věří, že existuje věčně.

Websterův lexikon ji uvádí jako entitu nehmotné povahy, která je považována za duchovní součást člověka. Skloubím-li tyto definice se svou osobní zkušeností, musím duši definovat jako nehmotnou duchovní součást člověka, která existuje věčně. Bhagavadgíta8 vykládá učení boha Krišny, předané před několika tisíciletími. Charakterizuje duši jako jsoucnost, která se ani nerodí, ani neumírá. Duše nevznikla, nevzniká a nevznikne. Je nezrozená, věčná a prvotní. Není zavražděna, je-li zavražděno tělo. Jako vtělená duše prochází spolu s pozemským tělem cestou z dětství a mladosti až do stáří. Podobně přejde při smrti do jiného těla. Vědomá bytost není takovou změnou zaskočena ani zmatena. Skuteční věštci, kteří vidí pravdu, dospěli k přesvědčení, že dočasné hmotné tělo nepřetrvá, avšak pro duši se tím nic nemění. Tento závěr učinili na základě studia povahy obého. Nikdo nedokáže zničit nepomíjivou duši. Tak jako člověk při převlékání do nového oděvu odkládá ten starý, přijímá duše příští hmotné tělo a vzdává se toho zemřelého. Duše nemůže být rozsekána mečem, spálena ohněm, utopena ve vodě ani vysušena větrem. Je věčná, všudypřítomná a nepodléhá změnám. Chápeme-li tohle, není třeba, abychom truchlili pro tělo. Všechny bytosti jsou na počátku neprojevené, později projevené ve svém provizorním stavu a pak, když projdou proměnou, opět neprojevené.

Důležitým aspektem duše je cestování. Duše je s tělem spojená stříbrnou šňůrou, která se - je-li duše na průzkumu - natahuje do neomezené délky. Uvolní ji teprve fyzická smrt. Cestu duše ven z těla a zpátky do něj řídí vědomá mysl. Přestože se zážitky s duševním ces¬továním odehrávají především ve spánku, může si duše vyrazit na krátký výlet i v bdělém stavu a my si toho nemusíme ani všimnout.

Zde je několik známek, které nám ukazují, že jde o zkušenosti získané mimo tělo:

Živé sny, v nichž létáme.

Sny, v nichž se setkáváme se svými zesnulými blízkými.

Sny, v nichž jsme s blízkými, kteří žijí velmi daleko od nás - pociťujeme-li při probuzení smutek z násilného rozloučení.

Sny, z nichž se uprostřed noci probudíte, ale nemůžete otevřít oči, pohnout se, ani mluvit.

Sny, z nichž vás uprostřed noci probudí třes, i když potom zase usnete.

Krátké okamžiky, během nichž si duše odskočí i z bdícího těla, přicházejí na pořad dne především v citově vypjatých stavech, jako jsou starosti o nemocné blízké, touha být s velmi vzdáleným blízkým člověkem, touha po domově, pocit, že sníte za bílého dne, nebo můžete mít zrovna tak dobře okno. Při takovém zážitku pravděpodobně někoho obejmete nebo políbíte, a ačkoli to dotyčná osoba vědomě nepozná, bude mít pocit, že je milována. Mnohokrát můžete mít pocit, že vás někdo volá jménem. Ve skutečnosti je vám nějaká duše nablízku a volá vás, vy však nikoho nevidíte. Ve vědomé, bdící mysli je totiž bariéra, která jí nedovoluje vědět všechno, co ví duše. Proto, když duše opouští tělo, může mít mysl výpadek. Duše navštíví milovanou bytost a vědomá mysl to ani netuší. přání zkontrolovat, zda jsou děti v pořádku, zájem o právě probíhající řešení úkolu kdesi jinde. Můžete při tom mít buď pocit, že sníte za bílého dne, nebo můžete mít zrovna tak dobře okno. Při takovém zážitku pravděpodobně někoho obejmete nebo políbíte, a ačkoli to dotyčná osoba vědomě nepozná, bude mít pocit, že je milována. Mnohokrát můžete mít pocit, že vás někdo volá jménem. Ve skutečnosti je vám nějaká duše nablízku a volá vás, vy však nikoho nevidíte. Ve vědomé, bdící mysli je totiž bariéra, která jí nedovoluje vědět všechno, co ví duše. Proto, když duše opouští tělo, může mít mysl výpadek. Duše navštíví milovanou bytost a vědomá mysl to ani netuší. Duše používá těla i mysli k získání zkušeností odpovídajících současnému vtělení. Tělo a mysl jsou omezené pěti smysly, duše však nikoli. Gary Zukav pojednává o tom, jak se v rámci našeho duchovního vývoje rozvíjí i naše intuitivní vnímání a my se tak stáváme mnohasmyslovými bytostmi.

Ačkoli se duševně-cestovatelské sny objevují nejčastěji samovolně, naučili se je někteří lidé vyvolávat. Stav spánku je jednou z bran k zážitkům mimo vlastní tělo, není však jedinou cestou k jejich dosažení. Terrill Wilson popsal svou vlastní metodu práce na vědomé indukci těchto zkušeností. První úspěch se dostavil po roce cvičení koncentrace. Tím, že si vizualizoval určité prostředí a to, co se v něm odehrálo, dokázal k tomuto vytouženému cíli po jisté době dorazit. Během následujících let jeho duše cestovala do mnohých říší a interagovala tu s dalšími bytostmi. Časem své recepty vypiloval a zveřejnil ve svých knihách. Nakonec však poukázal na to, že nikoli duševní cesty, nýbrž duchovní probuzení je tím, co nás dovádí tam, kam se máme dostat.

Jsou mnohé situace, které se mohou stát podnětem pro putování duše. Jdete-li spát a myslíte na nějaký nevyřešený problém, vypraví se vaše duše ven, aby se setkala s dalšími dušemi a nalezla řešení - a vy se pak ráno probudíte s odpovědí na rtech. Nemáte ponětí o domácím úkolu, který pro vás duše vypracovala, ale jste rádi za získanou informaci. Duše často mluví s duchovními průvodci. Když si nemůžete fyzicky vzít dovolenou, vydá se duše obvykle ven z těla na nějaké krásné místo, jako je vaše oblíbená zahrada nebo horská louka. Procitnete osvěžení a s úsměvem, aniž byste tušili cokoliv o dárku, který jste od své duše dostali.

Robert A Monroe založil ve Spojených státech badatelskou společnost pro cesty duší - poté, co na toto téma napsal několik knih. Charakterizuje v nich tři metody. První je metoda probuzené mysli a spícího těla, při níž si člověk udrží uvědomělou mysl i poté, co tělo usnulo. Zatímco člověk pomalu vstupuje do zóny šera mezi bděním a spánkem, je duše lehčí a lehčí, až nakonec vychází temenem hlavy ven, stává se jemným tělem, které se ohlíží za fyzickým tělem. Druhá je metoda rotace, při níž si člověk ve stavu mezi bděním a spánkem představuje, že se otáčí dokola, aniž by se mu při tom točily nohy a ramena, načež myslí na to, jak z těla vyplouvá. Třetí metoda využívá sexuální energie k vyvolání vášně, jejíž sílu pak namísto fyzického uvolnění přetavíme. Představujeme si tuto energii jako bílou kouli, která stoupá z múládháry (i. čakra) k ádžně (6. čakra) nebo sahasráře (7. čakra) a dál z těla ven. Při duševních cestách můžeme zakoušet mnoho vjemů, jako jsou bzukot nebo vibrace. Každý je zažívá po svém.

 

Stvoření duší

Přestože čas zrození duše nelze vystopovat, jsou lidé, kteří mají za to, že k tomu došlo před patnácti miliardami let. Mnozí autoři odkazují na staré a nové duše a tvrdí, že staré duše, které již prožily spoustu životů, nabyly v tomto procesu moudrosti, zatímco mladé duše teprve vstupují na cestu směrem k ní. Prohlašují, že staré duše opouštějí tělo v okamžiku smrti, zatímco mladší duše se s tělem loučí pomaleji a úplně mladé duše zůstávají ještě nějaký čas po smrti spojené s pozemským prostředím." Velmi vyspělé duše se podle nich vždy nalézají ve skromných podmínkách. Široká rozmanitost přesvědčení a spokojenost v samotě jsou prý známkou emocionální a spirituální vyzrálosti starých duší. O nových duších se naproti tomu předpokládá, že procházejí procesem neustálé tvorby.

V duchovní tradici osvícených indických gurů a tibetských lamů se duše nikdy nezrodila a nikdy nemůže zemřít. Její energie je v tomtéž nekonečném stavu jako kosmické vědomí či Bůh. Vše, co existuje, existovalo nebo vůbec kdy existovat bude, vzniklo v tomtéž univerzálním okamžiku. Kdykoli však na toto téma píší osvícení lidé ze Západu, zdá se, že se v názorech se svými východními protějšky shodnou.

Nakonec jde jen o dva způsoby nazírání na zkušenost duše. Jelikož možnosti jsou bezbřehé, mohou oba přístupy vyhovovat vždy v rámci určité skupiny lidí, kteří tak věci cítí. Naše názory, přesvědčení a stupeň porozumění jsou tím, co formuje naši zkušenost. Když se snažíme vypořádat s koncepcí nekonečna, patrně motiv zrození či vzniku potřebujeme, abychom získali jistý výchozí či referenční bod a přiblížili vše našemu chápání bytí v čase a fyzickém prostoru.

Reinkarnační terapeut Michael Newton prováděl s mnoha lidmi regresi v hypnóze a sbíral informace o vytváření duší. Dvě z kategorií jeho pacientů mu podaly zprávu o tom, že si vzpomínají na „duševní líheň" s matkami-inkubátory, pomáhajícími vysedět vajíčka a pečujícími pak o nově narozené duše. Tato líheň je nesmírný fantastický prostor prchavých vířících energetických proudů plných ostrého světla. Stvoření duší počíná v rozžhavené mase vysoce intenzivní vitality aktivizované úžasnou silou lásky. Pulzující, vlnící se růžová masa uprostřed nabobtná, vypučí a oddělí se jako nová duše, která se hemží energií a jiskří jedinečností. Nové duše jsou zřetelnými objemy bílé energie zapouzdřené zlatým světlem, které grandiózně kloužou po linkách partitury rozvoje. Matky je v porodních úborech uvítají a přijmou, aby je ve svých inkubátorových buňkách živily a staraly se o ně, dokud nebudou dostatečně vyspělé. Je to říše lásky a krásy kolébaná v blažené záři oranžově žlutého světla, za níž je nekonečně fialová tma.Každá duše má svůj charakter a význačné rysy, které ji vštípila sama nepopsatelná dokonalost. Žádné dvě duše nejsou stejné.

 
 

 

Portrét



Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< leden / 2019 >>

Statistiky

Online: 3
Celkem: 827605
Měsíc: 10022
Den: 324