Jdi na obsah Jdi na menu
 


   Karma       Své radosti a strasti si volíme dřív, než je prožíváme.

 

   K tomu, aby se člověk vyvíjel, potřebuje impuls. Bez podnětu by se nic nenaučil, musí existovat něco, co ho vhání do nespočetných zkušeností během putování z života do života. Tuto sílu. tento tlak vznikající samovolně se označuje: karma.

-  Karma je to, co jednotlivec uvádí do pohybu z života do života svými pohnutkami, názory a chováním. Svět je jevištěm přirozené spravedlnosti: jestliže všechny podmínky vznikají jako přímý důsledek minulého chování, nemůže existovat nespravedlnost, nerovnost a neštěstí.  Chceš-li znát minulost,“ řekl Budha „pozoruj přítomnost. A chceš-li znát budoucnost, rovněž pozoruj přítomnost.“ Základní je tu poučka: „PROSPĚJEŠ-LI DRUHÉMU, PROSPĚJEŠ SOBĚ.“ a naopak „UŠKODÍŠ-LI DRUHÉMU, UŠKODÍŠ SOBĚ.“

 - Karma je proces učení, který jsme si sami vybrali.

 - Karmického původu jsou různé fyzické a psychické potíže a osobní tragédie.

   Kdykoli žalujeme na svůj osud a stěžujeme si na své trápení, ohrazujeme se proti své vlastní volbě, ne proti vůli nějakého boha, který s námi špatně nakládá. A proto jediný hřích, který by si nikdy neměl dovolit ten, kdo ví něco o karmě, je závist. Nelze závidět druhým jejich životní situaci, nadání, jmění, přátele. Neboť máme to, co jsme si vybrali a zasloužili.

- Karma se projevuje zejména v těchto případech:

   * Úsilí a tužby se mění ve schopnosti.

  *  Opakované myšlenky se mění ve sklony,

  *  Vůle k činu se mění v čin.

  *  Bolestné zážitky se mění ve svědomí.

  *  Opakované zkušenosti vedou k zmoudření.

 

   Pokud touha být, činit, nebo vlastnit trvá, karmické důsledky  zůstávají v platnosti  Čím lépe člověk pochopí tento zákon, tím zřejměji nahlíží, jak osobní pohnutky, názory a chování vytvářejí karmické podmínky. Sebedokonalejším životem nelze ani zrušit chyby minulých životů ani jim nelze uniknout. Zákon je zákon a k moudrosti, jež je cílem karmického vývoje, nevede žádná zkratka. „Karma putuje s člověkem jako stín.“ „A je to jeho stín, neboť bylo řečeno, že člověk stojí ve vlastním stínu a diví se, proč je tma.“ Aby karma skončila, musí se splatit staré dluhy a nesmí vzniknout nové. A jediný způsob, jak vyrovnat položky dřívějších účtů , je bezvýhradné přijetí příkazů lásky a nesobeckosti.

   Pokud v našich činech zbývá sebemenší stopa sobectví, pokud jsme dobří proto, že doufáme v odměnu, pak se sem budeme muset vrátit, abychom tu odměnu dostali.

Každá příčina má svůj účinek, každý čin nese své ovoce a touha je šňůra, která je spojuje. Až se tato šňůra přetrhne a vyhoří, spojení skončí a duše bude svobodná.

 

   Nejdůležitější na závěr: náhoda nehraje v našem osudu vůbec žádnou roli. Na zemi jsme ztělesněním volby, kterou jsme učinili před tímto životem . Svým rozhodnutím jsme si přiřkli určitou životní situaci a to nám přináší prostřednictvím podvědomých sklonů radosti i strasti osudu.  Být přesvědčen o pravdě karmického zákona znamená přijmout stav, v kterém jsme se ocitli, bez ohledu na jeho obtíže. Člověk vyhledává úkoly a zkoušky, neboť ví, že mu dávají největší příležitost k ní a růstu. 

                                                                                                                                            

 Karmické programy  vznikají z úsilí duše o vlastní zlepšení vykonáním určitých úkolů.

    Jak člověk jedná, tím se stane ...

   To, po čem touží, jeho osudem.

 Karma je systém odměňující i trestající spravedlnosti, který vynucuje nové narození a určuje způsob a okolnosti každé další reinkarnace.

   Dluhopisy karmy provází stále jako věrní služebníci všechno stvoření.

   Karma se podobá proudu času: její neustálý běh v stopách člověka nelze zastavit. Úponky má dlouhé a pořád nové, avšak pokryté starým ovocem. Je podivuhodným společníkem všech tvorů, nelze ji odstranit, ať ji rvete, taháte, sekáte, kroutíte, drtíte nebo rozmělňujete na najmenší částečky - nedá se zničit.

 

    Na zemi se hledání životního smyslu probouzí postupně a lze říci, že prochází pěti různými etapami, které mohou vyplnit mnoho životů:

   Materialismus

   Člověk usiluje o tělesné blaho a je ovládán především smyslovými tužbami. O to co cítí druzí, se stará minimálně a filozofické zájmy neexistují. Neuznává život po smrti ani žádnou vyšší moc.

   Pověra

   Člověk si poprvé uvědomuje, že jsou síly a bytosti větší než je sám. O této vševědoucí mocnosti neví téměř nic, uvědomuje si pouze, že existuje něco, co se nedá ovládat, leda amulety a zaříkáváním. Nadále přetrvává materialistický způsob života.

   Dogmatismus

   Prostoduché, pověrčivé a nepružné myšlení o Bohu nebo všemohoucím se stává základním odůvodněním života. Člověk věří, že modlitba, zachovávání určitých rituálů, určité názory a chování

mu má zajistit nejvyšší odměnu - blaženost v nebi nebo v posmrtném životě. Všemohoucího Boha je nutno usmiřovat, a to vyžaduje prostředníka, ať jím je Ježíš Kristus nebo indický guru s turbanem’, je totiž třeba aby někoho zvládl, usměrnil a vykládal základní nauku.

   Filozofie

   Člověk si začíná uvědomovat vlastní zodpovědnost. Náboženské názory si sice udržuje, zároveň však poznává, že pouhé spoléhání na dogma nestačí. Toto studium se vyznačuje úctou k životu, tolerancí názoru druhých a pochopením hlubšího smyslu ortodoxních náboženství.

   Pronásledování

   Převládá vnitřní napětí a úzkost, která pramení z intenzivní touhy pochopit skrytý smysl života. Vědomí, že takový smysl a účel života existuje, je podlamováno nejistotou, jak lze takového vědění dosáhnout Hledání odpovědí se často děje rozsáhlou četbou, studiem a členstvím v různých mystických a metafyzických skupinách.

   Po zvládnutí těchto začátečnických stupňů vykročí člověk již pevnou nohou po stezce evoluce.

Evoluci lze přirovnat k obrovské hoře, po níž vedou různé křivolaké cesty někdy s větším, jindy s menším počtem poutníků. Některé jsou na východní straně a vyznačují se meditací, jiné stoupají po západním svahu a používají mystiky a spekulativní metafyziky.                                                                                                                                                                                                                  

                                               Dr.Joel L. Whitton a Joe Fisher,   ŽIVOT mezi ŽIVOTY